Psychoterapie – aplikace

 

Carl Rogers vyvinul koncept psychoterapie v roce 1938, jeho první publikace v roce 1940 zaujala a rozvířila vědecký svět klinické psychologie. V dalších letech následoval nejrozsáhlejší výzkum v oboru psychoterapie a ověření jeho myšlenek na několika univerzitách. Ve vztahu k jeho sedmi fázích vývoje osobnosti můžeme bez ohledu na psychickou poruchu předpokládat, že teto přístup k člověku je pro každou osobu přínosný. Osoby nacházející se v prvních dvou fázích jsou však procesu nepřístupné a přechod do fáze třetí je velmi pomalý. Pokud se jedná o osoby s malou inteligencí je i zde předpoklad v rámci jejich možností podpořit jejich subjektivně optimální vývoj. LN.

 

Následující krátké ukázky z průběhu, cílů a obsahu terapie, tak jak ji prováděl samotný Carl Rogers.

 

„Začala jsem se odcizovat sama sobě“

Z dopisu bývalé klientky psychologického centra. Klientka hledá urputně své self, ve smyslu dopisu sebe samotnou, pevný bod své osobnosti, o který by se mohla opřít, vlastně jistou důvěru ve vztah. Dle dopisu se zdá, že po přečtení knihy On becoming person (Jak se stát člověkem) jí motivovalo k zamyšlení a v jejím hledání.

 

Carl Rogers dále shrnuje a objasňuje důležité body vycházející z jejího dopisu, který zjevně není ojedinělý:

 

„Začala jsem se odcizovat sama sobě. Byly popřeny její vlastní prožitky a jejich významy, a tak si vytvářela self, jež bylo zcela odlišné od jejího skutečného, prožívaného self, které jí začínalo být stále více neznámé.

Měla jsme pocit, že vím, co bych chtěla dělat, ale má rodina mě přesvědčila, že svým pocitům nemohu věřit. Tato věta vyjadřuje proces vytváření falešného sebepojetí. Vlastní prožívání bylo nahrazeno míněním rodičů, a dívka tak přestala věřit svému vlastnímu organismickému prožívání. …

Všechno šlo hladce pro kohokoli mimo mě. Kolik pravdy tento výrok odkrývá! Samozřejmě že ostatní, kterým se snažila vyhovět, se měli dobře. Toto její pseudo-self bylo právě tím, co se jim zamlouvalo. Pouze v jejím nitru, v určité hloubce a na jisté úrovni, pociťovala neurčitou tíseň.

Byla jsem přesně tím, čím chtěl, abych byla.

Nakonec se můj organismus vzbouřil, a já se znovu pokoušela nalézt sama sebe, ale bez pomoci jsem to nedokázala. Proč se nakonec vzbouřila a přehodnotila svůj vztah se snoubencem? Tuto vzpouru lze přičíst toliko aktualizační tendenci, která byla tak dlouho potlačována, ale nakonec se prosadila. Nicméně v důsledku toho, že svému prožívání tak dlouho nedůvěřovala a že její self, podle něhož žila, bylo tak výrazně odlišné od prožívání jejího organismu, nedokázala ve skutečnosti rekonstruovat své pravé self bez pomoci. …

Začala jsem se otevírat a milovat. Zjistila, že může-li svobodně vyjadřovat svou lásku, může současně vyjadřovat svobodněji svou zlost a bolest, co se jí líbí a nelíbí, její „bláznivé“ nápady a pocity (které se ukážou být tvůrčími podněty). Ocitá se v procesu proměny z psychologického nepřizpůsobení k mnohem přirozenějšímu vztahu ke druhým a ke skutečnosti.

Konečně nacházím ve své duši klid. Být celým člověkem s sebou nese uklidňující harmonii, ale mýlila by se, pokud by si myslela, že jde o setrvalý stav. Naopak, je-li opravdu otevřena svému prožívání, setká se s dalšími skrytými stránkami svého self, které skryla před svým vědomím. Každé takové odhalení s sebou ponese okamžiky či celé dny nejistoty a úzkosti, dokud je neasimiluje do přepracovaného a proměnlivého obrazu vlastního self. … (Způsob bytí, str. 179-180)