Ukázka z praxe Encounterové skupiny

 

(z knihy Carl Rogers: Encounter groups, 23-24)

 

"Následující charakteristická ukázka rozhovoru vedoucího skupiny s Joem, který vypráví o naprostém nedostatku komunikace mezi ním a jeho ženou. Úryvek se může zdát dlouhým, ale zase ukazuje, jakými způsoby se členové skupiny snaží jednomu z nich pomoci. John stále dává najevo, že si je skutečně jist pocity své ženy. Facilitátor se zabývá jeho „fasádou“ ohleduplnosti. Marie se mu snaží pomoci zorientovat v pocitech, které právě zažívá. Fred mu ukazuje, že existují i alternativní způsoby chování. Vše zmíněné v duchu starostlivosti a péče, jak je tomu ze záznamu patrno. Žádný zázrak se zde nestal, ale ke konci záznamu přichází Joe k závěru, že jedinou věcí, která mu může pomoci je vyjádřit své ženě své skutečné pocity.

 

Joe: Musím být skutečně opatrný, kdybych někam šel, kde bych poznal spoustu lidí a dělal všechno možný, hlavně aby se pak moje žena necítila opomíjená... a samozřejmě, já – věci se tak změnily v minulým roce, takže jsem měl naději, ale teď už ji fakt nemám. Nevím, zda se pro to máme rozvést nebo ne. (pauza)

John: Mě to znovu a znovu připadá, že se snaží dostat strašně moc do nitra – do tvého nitra.

Joe: Jo, snaží se.

John: Já, nemyslel jsem v zraňujícím smyslu, myslel jsem…

Joe: Ne. (pauza) Ale to ona tak prostě udělá. A k sakru, měl bych jí nechat pusit dovnitř sebe, ale, k ďasu, měl bych být taky opatrný (v originálu careful, pozn. překl.) a šance k tomu navíc nejsou příliš častý…

Facil: Cítíš, že jsi se v týhle skupině pohnul kupředu díky tomu, že by jsi byl opatrný? (pauza)

Joe: Dobře, byl jsem docela ztuhlý i jiným způsobem. Ale jinak řečeno, nemyslím si, že bychom zde byli nějak zvlášť opatrní.

Facil: Já si to taky nemyslím. Myslím si, že jsi na sebe nabral už spoustu rizik.

Joe: Co myslím pod tou opatrností je, že si musím dávat pozor na jazyk, na co říkám, jinak se to vždycky obrátí proti mně.

Facil: Když – ehm, odhaduji, že teď budu ještě víc nezdvořilí. Ale když si myslíš, že ona ti nemůže nic říct, když budeš hodně opatrný, tak jsi praštěný.

Joe: Jo, to souhlasím.

Facil: A když ke mně někdo přistupuje stylem – velice opatrně a bázlivě, pak si sám říkám, co to na mě chce sakra vyklopit?

Joe: No, já jsme to zkoušel i jinak – to nejhorší je – možná, bytí s uvědoměním, že jsem byl takový neomalenec. Teda, když přistoupíme na tvé argumenty.

Facil: No jo, ale to zní jako -  Skutečně si oceňuji risk, který zde před námi podstupuješ, nebo pravdu, kterou se nám snažíš sdělit o tomto druhu situací. Ale začal jsi mluvit o podstatných věcech mimo tebe.

John: Chtěl bych se zeptat, jestli můžeš cítit její pocity?

Joe: No, její pocity. Já, ano, daří se mi to, můžu cítit její pocity mnohem víc a – uh – já – uh – věc co mě otravuje, že si pamatuji na některé její pocity, které mi chtěla říct, a že v tom samém okamžiku jsem jí zarazil. To je to, kde jsem to utnul. A – ale jestli to chápu správným způsobem, když je naštvaná a tak, pak já – ačkoli, já nevím – víte, potom já…

Facil: Co se děje s tvými pocity? Předpokládejme, že přijdeš domů a že uvidíš svou ženu tichou, protože jsi byl pryč a nyní se strachuje, co se bude dít a je trošičku nazlobená. Co ti takový sled událostí způsobí za pocit?

Joe: Hm – zdekovat se.

Marie: To by jsi cítil – zdekovat se? Nebo by jsi cítil naštvanost, nebo hněv?

Joe: Dřív jsem to cítil – dnes už tak moc ne – umím už něco podobného docela překonat.

Zaměřil jsem se na to zatraceně pozorně.

Marie: Já se tě neptám na to, zda to můžeš kontrolovat nebo nechat plavat. Jaký tam bude tvůj pocit?

Joe: Ehm, jsem na takovým místě, kde je to takový druh poodstoupení a čekám, a já vím, že když bych se toho držel celý večer, bude to zítra ráno jiný.

Fred: Cítíš, že jde o obranné chování a odrážíš tuto obranu v onom „zdekování“, protože…

Joe: Dobře, nemá to ráda.

Fred: Ale tobě se to líbí radši takhle, než abys ses s ní zapletl do nějaké rozepře nebo pohádal?

Joe: Jó – protože jediný co možná funguje, je – je, když jenom vyjádřím své pocity. A doufám, že to bude jiný – cosi jako „nesnáším, co jsi právě teď řekla“ – nebo něco takovýho, protože před tím, než bych jí odpověděl, tak páni, že by to bylo pryč! Jen tak jednoduše to prostě nefunguje, a pak by mi navíc stejně řekla, že jsem si začal já – ale s mým bytím nyní tak vědomým, když je nyní tak naštvaná – tím já myslím, že jsem to zažíval skutečně jasně, a prostě jsem doteď nevěděl, jak se s tím vypořádat.

 

Zcela jasně každý z těchto individualit zkouší svou cestu, jak pomoci, jak léčit, jak utvářet a pomáhat vztahu s Joe, stejně jako vypořádat se s jeho problémem s jeho ženou konstruktivnějším, skutečnějším způsobem…" (Encounter groups, 23-25)

 

Doporučuji pročíst i anglický originál ukázky, a nebo v knihovně FSS J. Překladatel není neomylný.
 

Mohli bychom zde z praxe encounterových skupin uvést i další ukázky. Jak ovšem zmiňuje L. Nykl, Rogersův přístup je hlavně o osobním prožitku. O tom se moc nedá psát, natož bez dlouhodobých osobních zkušeností. Proto je tolik učebnic rádoby odborníků na přístup Carla Rogerse v celku nepoužitelných. A proto je možná lepší i váš vlastní prožitek s empatickým porozuměním, nebo zážitek účasti na encounterové skupině, než přečtená knížka o těchto pojmech.