Práce ve skupinách

 

Následující ukázka z praxe Carla Rodgerse (školy Neposkvrněného srdce, Kalifornie) v sobě propojuje tématicky i výchovu, vzdělání a management. Týká se práce se skupinami, i když v rámci výukové změny. Vyjadřuje skryté obavy, strach a smutek, intuici zkušeného facilitátora a pomoc skupinou. Všimněme si, s jakými vnitřními stavy (pochybnostmi) se musí vyrovnávat v průběhu působení sám terapeut a jak hluboký může být jeho zásah při správném "timingu" (načasování)...

 

"Nikdo mě nemůže mít rádu takovou, jaká jsem

Jedním z nejdůležitějších faktorů, který vězní lidi v jejich osamění, je přesvědčení, že jejich skutečné self – vnitřní  self, to, co skrývají před druhými – je takové, jaké nemůže nikdo milovat. Vysledovat zdroj tohoto pocitu je velice snadné. Spontánní pocity dítěte, jeho skutečné postoje, jsou velice často rodiči a ostatními lidmi odsuzovány, takže začíná jejich postoj přejímat. Cítí, že jeho spontánní reakce a jeho skutečné self reprezentují člověka, kterého nemůže mít nikdo rád.

 

Ann byla ve skupině středoškolaček a učitelů spíše tichou dívkou, ale zřejmě upřímnou a opravdovou. Byla vynikající studentkou a schopnou vedoucí organizace, která jí zvolila členkou svého představenstva. Hned na počátku našeho setkání hovořila o složitém období, jímž právě prochází. Přistihla se, že pochybuje o své náboženské víře, pochybuje o některých svých hodnotách, v odpovědích na kladené otázky se cítí být velmi nejistá, a v jistém smyslu prožívá dokonce zoufalství. … Později se zmínila o tom, jak často za ní ostatní studentky chodí se svými problémy. Cítila, že jim je často docela užitečná a vnímala uspokojení, dokázala-li druhému člověku pomoci.

Příštího dne byly vyjadřovány některé velice dojemné pocity, a skupina se na delší dobu odmlčela. Do tohoto ticha nakonec vstoupila Ann s jakousi velice rozumnou otázkou – byla sice přísně logická, ale tak nějak se do nastalé atmosféry nehodila. Intuitivně jsem cítil, že neřekla to, co chtěla říct, ale neposkytla mi žádné vodítko ke zjištění, jak měla skutečná zpráva vypadat. Napadlo mě, že bych měl jít a sednout si vedle ní, ale tento nápad se mi zdál velice bláznivý, protože ona sama nedávala nijak najevo potřebu pomoci. Ta pohnutka byla nicméně tak silná, že jsem se rozhodl to riskovat, přešel jsem místnost a zeptal se jí, zda bych si mohl sednout vedle ní na pohovku. Myslel jsem si, že s velkou pravděpodobností odmítne. Udělala mi místo, a jakmile jsem dosedl, skočila mi na klín, položila hlavu na rameno a začala plakat.

„Jak dlouho už pláčeš?“ zeptal jsem se jí.

„Já nepláču,“ odpověděla.

„Ne, myslím, jak dlouho už pláčeš uvnitř?“

„Osm měsíců.“

Choval jsem jí jako dítě, dokud vzlykot postupně neustal. Ponenáhlu byla schopna vypovědět, co ji trápí. Cítila, že dokáže pomoci druhým, ale ji nikdo nemiluje, a proto jí také nikdo nedokáže pomoci. Poradil jsem jí, ať se rozhlédne kolem, že jistě ve tvářích kolem sebe rozpozná, jak jim na ní záleží. Jedna z přítomných, řeholnice, vyprávěla o tom, jak sama ve svém životě prožívala úplně stejné období nejistoty, zoufalství a pocitů, že ji nikdo nemá rád. S pomocí přispěchali i ostatní členové skupiny. Ann poté prozradila, že se její rodiče rozešli. Velice postrádala svého otce, a proto pro ni tolik znamenalo, když o ni nějaký muž projevoval takovou starost. Evidentně jsem na základě intuice jednal moudře, neměl jsem ale ponětí, jak k tomu došlo. Setkali jsme se zde s dívkou, kterou by téměř každý považoval za okouzlující a roztomilou osobu, jež se však ve svém nitru považovala za zcela nehodnou jakékoli lásky. Má vlastní starost o ni a zájem ostatních členů skupiny se významně přičinily o změnu tohoto vnímání." (Způsob bytí, str. 189-190)

 

Ann si tento zážitek zcela jistě pamatovala ještě po 9 letech, kdy psala Carlovi děkovný dopis za jeho terapii, novou knížku a přínos jeho myšlenek pro její život.

 

Názor MK: V kontextu zmíněného příběhu vzpomínám na situaci z prvního semestru na FSS, kdy jsem byl svědkem pláče a velmi emotivní atmosféry v hodině obecné psychologie, když spíše náhodou došlo na hovor o našich pocitech na VŠ. Ukázalo se (k mému velkému překvapení), že nejenom já jsem prožíval velké pocity nejistoty ohledně mých schopností dostát nárokům výuky, stejně jako pocitů vykořeněnosti a osamocení. Dvě studentky se prakticky „sesypaly“, vzhledem k napjaté situaci ohledně ubytování a handrkování s kolejemi MU. Jejich zoufalství bylo takové míry, že dokonce uvažovaly o ukončení studia. Naštěstí vyučující byl ochoten jejich problematickou situaci řešit. Hodina byla předčasně ukončena. Všichni včetně vyučujícího jsme byli sílou vzniklé atmosféry zaskočeni. Do té doby jsem neměl ani potuchy, že by někdo z mých intelektuálně a znale působících kolegů mohl řešit stejné, nebo ještě závažnější problémy spjaté se studentským životem, jako já. K takové situaci ovšem může samozřejmě dojít i ve vyšších ročnících, i když při zátěžích tranzitorních :-) krizí je její výskyt pravděpodobnější.