Politika psychoterapie Carla Rogerse

 

„Pred tromi rokmi sa ma prvykrát spytali na politiku klientom centrovaného pristupu v psychoterapii. Moja odpoved', že v klientom centrovanej terapii nie je žiadna politika, bola odmenená hlučným smiechorn. Ked' som pýtajúceho sa poprosil o vysvetlenie, odvetil: „Podstúpil som tri roky školenia, aby som sa stal odbornikom v oblasti klinickej psychológie. Naučil som sa robit' presné diagnostické hodnotenia. Osvojil som si rozličné techniky premeny postojov a správania pacienta. NaučiI som sa rozne formy jemnej manipulácie s úmyslom interpretovat' a viest'. Potom som sa začal oboznamovat' s vašou prácou, ktorá postavila na hlavu všetko, co som sa naučil. Hovorili ste, že moc nespočíva v mojom poznani, ale v pacientovom organizme. Celkom ste prevrätili vzt'ah moci a kontroly, ktorý bol vo mne budovaný viac nez tri roky. A vy tvrdite, že v kiientom centrovanom pristupe nie je žiadna politika!" (O osobnej moci, str. 15)

 

V tomto bloku přesahujícím do tématu politiky připomeneme slova Carla Rogerse zdůrazňující postoj jeho přístupu ke klientovi terapie: "Politikou na klienta zaměřeného přístupu je, že se terapeut/ka vědomě vzdá a vyhýbá jakékoli kontroly nad klientem a rozhodování za něj. Facilituje sebe-poznáníí klienta a způsoby jeho dosahovaní, tvorbu jeho centra rozhodování a zodpovědnost za výsledky jeho rozhodnutí. Centrem z hlediska politiky je klient." (O osobnej moci, str. 23)

 

V následující ukázce je zahrnut nejen vztah k ostatním terapeutickým směrům, ale i implicitně pohled Carla Rogerse na použití jeho přístupu v politice jako takové. Ve výzkumu vedeným Raskinem bylo posuzováno 83 terapeuty (z 12 různých škol) chování, resp. praxe práce s klientem 6 rozdílně postupujících psychoterapeutů z různých škol. Když 83 psychoterapeutů definovalo nejlepší vlastnosti terapeuta, dospěli ke shodnému názoru, že většina by se dala nazvat jako "nekontrolující". Oproti tomu, pouze 2 (rogeriánský a experimentální terapeut) z 6 hodnocených terapeutů bylo označeno, že skutečně pracují tímto nedirektivním způsobem (šlo o zástupce freudiánského, behaviorálního, jungiánského přístupu). Závěry sice můžeme zobecnit na jednotlivé psychologické školy, ale v praxi se rozdíly v přístupu teraputa ke klientovi se samozřejmě liší i v rámci jednotlivých psychoterapeutických školách (pozor na dogmatická tvrzení, Rogers se v následujících úvahách opírá především o výsledky onoho výzkumu).
"Ačkoli většinu terapeutických postupů je možné uspořádat z hlediska moci a kontroly. Na jednom konci škály stojí ortodoxní freudiáni a ortodoxní behavioristi věřící v politiku autorativní a elitářské kontroly člověka "pro jeho vlastní dobro", které přinese buď lepší přizpůsobení se k statu quo, štěstí, spokojenost, produktivitu, a nebo od všeho trochu. V středu se nachází většina současných škol psychoterapie, zmatených, nejednoznačných, nebo paternalistických vzhledem na politiku vlastních vztahů (i když mohou být velmi jednoznačné, co se týká jejich terapeutických strategií). Na opačném konci škály je klientem centrovaný, experimentální, na člověka centrovaný přístup, neustále zdůrazňující schopnosti a samostatnost osobnosti, její právo vybrat si směr, kterým se bude ubírat ve vlastním chování a její základní zodpovědnost za sebe sama v terapeutickém vztahu, v kterém terapeutka hraje skutečnou, ale především katalyzační úlohu. Stejnou škálu je možné aplikovat na mezilidské vztahy v rámci jednotlivých intenzivních skupin." (O osobnej moci, str. 27)

 


Vhodnost spolupráce a kooperace byla později uznána i dalšími psychology a od roku 1985
 každých 5 let pořádají světovou konferenci o tom, co lidem jejich práce přináší.(první setkání inicioval žák Miltona Ericksona) Jde rovněž o inspirativní i kritické srovnání jednotlivých přístupů ("komu to nejvíc funguje").

 

Carl Rogers poznal, že jeho přístup může jedince jak vědomě, tak nevědomě osvobozovat od těch nejrůznějších psychických konstruktů, kterým ho často nevědomě a jeho okolí vědomě zatěžují a tak posilovat sebevědomí a tím vlastní moc přes sebe samotného. V mnoha mezinárodních skupinových setkání v sedmdesátých letech se ukázalo, že tyto setkání (Rogersem vedených) mělo v sobě skutečně politickou moc, tak v nejproslulejším skupinovém setkýní v Irsku se setkaly účastníci radikálních skupin a našli k sobě lidský přístup. Rogers byl zván i k rozhovorům různých politiků a zajímal se o nové formy managementu a školství. LN.