Psychiatrie a vedení organizace

V následující ukázce z ústavu Diabasis, kde se rozhodli naplno uplatnit PCA nejen v jiném pohledu na své klienty, vůbec jiném přístupu k nim, ale také i ve vedení samotné organizace.

"Mladý muž, který v Diabasis pracoval dva roky jako dobrovolník a později jako placený člen personálu, říká: "Myslíme si, že to, čemu říkáme šílenství, může být nejlíp chápané jako cesta zkoumání a objevování, kterou reguluje psyché. V něj můžou být rozličné části osobnosti oceněné přínosnějším a sebe-naplňujícím způsobem. Takový proces nastane ale jen v prostředí, v kterém jsou tyto změněné stavy vědomí respektované jako platné způsoby bytí, a nikoli výsměšně nazývané "zcvoknutými" a bezcennými." Rozdíl oproti medicínskému způsobu léčby psychózy může být sotva větší. Z medicínského pohledu je toto individum spíš pacientem než klientem." (O osobnej moci, str. 31)


John Weir Perry

Rogers dále popisuje celkem přetrvávající pohled psychiatrie na pacienta z pohledu nutného nasazení medikamentů, případně razantní behaviorální, šokové terapie. Všimněte si také popsaného vedení organizace a způsobu zacházení s klientem.
"V Diabasis, jako i v jakékoli jiné na klienta orientované terapii, je politika celkově opačná. Jak hovoří Perry: "Filosofií terapie v tomto případě není zavádění předpisů shora prostřednictvím striktního řízení. Je plynulejší v tom smyslu, že citlivě naslouchá potřebám individuií, tak jako se rozvíjejí v procesu, aby tento proces urychlila. Demokratické uspořádání léčící komunity je potom vhodnou formou, která předpokládá, že organizování a integrace se vynořují ze spontánních zájmů, pocitů a názorů obou: léčených jedinců, jako i členů personálu. Znamená to, že si jedinec sám vybírá formy a metody práce, to, jakým způsobem je s ním zacházeno a taky si vybírá směr, kterým se chce ubírat. Terapeutka a ostatní členové personálu se empaticky, bez obětování vlastních pocitů a na základě vlastní jedinečnosti chovají v následování těchto vzorů chování jako společníci. "Klientovi neracionální úvahy jsou plně vyslechnuté a empaticky chápané jako nevyhnutelné a hluboko významné vnitřní směřování do té míry, do jaké je toho personál schopný (a která roste spolu se zkušeností)." Ošetřovatelky se chovají podle pokynů jedince a blízkých společníků z řad personálu. Podpora psychiatra spočívá v tom, že každému pomáhá pochopit směr, kterým se ubírá, ale žádným způsobem neovlivňuje samotný proces. Hlavní moc a kontrola tak plyne od psychotické osobnosti směrem nahoru, skrz nápomocných členů personálu, ošetřovatelek až k psychiatrovi (psychiatričce). Je to úplný opak tradiční, hierarchizovaný systém psychiatrické léčby. (...)

Takové zaměření na člověka je evidentní i ve vysoce rovnocenné atmosféře. Personál i ošetřovaní jedinci spolu jedí a oblékají se podle svého přání. Náhodná návštěva by žádným způsobem nepoznala, kdo je klient a kdo je členem personálu." (...) 

"Celá atmosféra pronikla taky do způsobu organizace. Od samotného počátku se způsob administrace v Diabasis stal brzy záležitostí celého personálu, než jenom záležitostí ředitele. Všichni se spolupodílejí na moci, zodpovědnosti a rozhodování. Demokracii je možné chápat jako stav psychického rozvoje, v kterém princip uspořádání a vládnutí náleží především duševnímu životu jedince... Sociální struktura a hodnoty přijaté v terapeutickém prostředí by měly odrážet tuto přirozenou potřebu, měli by být vnějším zobrazením toho, co se děje uvnitř. Tradiční organizace, v které moc plyne shora dolů, se z pohledu přístupu orientovaném na člověka stává celkově nevhodná a směšná." (...)

"Bezprostřední následek celého toho programu je vzhledem na psychotického jedince dramatický. Nejpozoruhodnější a celkem mimo naše očekávání bylo, že se akutně nepokojní psychotičtí jedinci, obyčejně v průběhu několika dní a bez použití medikamentů, velmi rychle uklidnili a jejich řečový projev se stal srozumitelným a souvislým. Když personál naváže citlivý vztah s jedincem a jeho emočním stavem, vážně porušené chování se stane zvládnutelným." (O osobnej moci, str. 31-32)

Rogers dále konstatuje, že několik bývalých klientek centra založilo svou vlastní pobočku. Upozorňuje na nízkonákladovost celého systému a navíc zamezení efektu rychlého návratu pacienta. A následuje opět dopad PCA do sféry politiky a moci: "Zdálo by se logické předpokládat, že takový novátorský a užitečný způsob zacházení s mladým člověkem v průběhu jeho první psychotické epizody bude všeobecně vítaný a nadšeně podporovaný. Není tomu tak. Aby jsme pochopili proč, musíme pohlédnout na politiku Diabasis a na hrozbu, kterou představuje pro tradiční politiku. Je lehké rozpoznat, proč se ortodoxní psychiatři a taky jejich jungiánští kolegové chovají k Diabasis znepokojeně a kriticky. V Diabasis se často jako nejlepší terapeutky prokázaly relativně neškolené paraprofesionálky. To je pro běžné profesionály znepokojující. Jsou to většinou dobrovolnice, což představuje nezanedbatelnou finanční hrozbu. Není použitá žádná medicínská kontrola v běžném smyslu slova. To uráží lékařky. Terapeuti ani nevyužívají svoji výsadu předepisovat léky. Dr. Perry si vzpomíná, že v posledních deseti měsících předepisoval utišující prostředky jenom dvakrát. Kromě toho lékaři neusměrňují chod celého zařízení. Jednoduše jenom facilitují proces. To je obrovský rozchod s tradicí."
"To je důvodem kritiky a reptání na nízkou úroveň. Získat finanční podporu je velmi složité. Diabasis je podobně jako celá na člověk orientovaná psychoterapie ve svých důsledcích revoluční, což je pro profesionální establishment ohrožující. Vidět psychoterapeutky, jak se zříkají kontroly nad "pacienty" a personálem, vidět v nich pouze facilitátorky osobního růstu velmi utrápených lidí, a ne jako ředitelky těchto lidí, je pro psychiatry, psychoterapeutky, psychology a ostatní profesionály zabývající se duševním zdravím - a je mi líto to povědět - velmi děsivou představou. Revolucionáři/ky jsou chápaní jako nebezpeční - a pro zavedený pořádek i nepochybně jsou nebezpeční. (O osobnej moci, str. 32-33)

 

Rogers v předchozí ukázce zmiňuje hned několik důvodů, proč je jasné, že existence takové kliniky nebude vítána ani v případě její vysoké efektivity. Otázka politiky osobní a profesní moci zde vystupuje velmi zřetelně (jen si sami spočítejte, nakolik vás přijdou studia a investice do psychoterapeutického výcviku, a někdo by vám pak řekl, že efektivněji by terapii dělali sami bývalí klienti). Zeptejte se na hodinách psychiatrie, co si o takovém přístupu myslí vyučující... Bohužel, nemáme čerstvější informace o dalším vývoji této slibně vypadající organizace léčby. Zájemce o podrobnější info mohu odkázat na publikaci, kterou napsal John Weir Perry (zakladatel Diabasis) a jmenuje se Trials of the Visionary Mind: Spiritual Emergency and the Renewal Process. Nebo se podívejte na diskusi s ním (anglicky) na: www.global-vision.org/dream/dreamch2.html Na evropském kontinentu je jistě zajímavá publikace švýcarského psychiatra Marc Rufera  http://www.antipsychiatrieverlag.de/versand/titel/rufer_irrsinn.htm (německy).