Rodina v perspektivě Carla Rodgese


tradiční model rodiny (z rodinného alba)

„S dítětem je zacházeno jako s jedinečnou osobností hodnou respektu, vlastnící právo hodnotit svoje zážitky vlastním způsobem a všeobecně schopnou autonomního výběru. Rodič má též právo respektovat sám sebe a toto jeho právo nemůže být dítětem zpochybňované. … Výsledné rozhodnutí i zodpovědnost spočívají v takovém vztahu na jedinci. Je pro něj charakteristické, že střídavě jeden vyjadřuje své pocity a postoje, zatímco se ho druhý snaží akceptovat a poslouchat, přičemž má stejné právo na vlastní pocity a postoje, které také potřebují být akceptované a vyposlechnuty. …

Tito rodiče zacházejí s dítětem od útlého věku až po rannou dospělost novým způsobem. … Také vyvíjejí snahu umožnit dítěti právo na vlastní výběr v jakékoli situaci, v které je schopné snášet důsledky svých rozhodnutí.“  (pozn. Mk: zajímalo by mě, od kolika let Rogers tento přístup zamýšlel. Jestli správně chápu, tak už od narození. Potom by tento přístup u některých maminek či tatínků mohl vyvolat zděšení.) „Je to postupný proces, v kterém je dítěti dávána stále větší nezávislost vázaná pouze na jemu blízké pocity.

Může to vypadat jako úplně dítětem centralizovaná rodina, ale není tomu tak. Rodič také prožívá pocity a postoje a snaží se je dítěti oznámit způsobem, kterému tento malý člověk rozumí. Děti se díky nepřetržitému uvědomění si mnohých osobních pocitů a také pocitů rodičů a také díky tomu, že tyto pocity jsou vyjadřované a akceptované, vyvíjejí jako vysoce společenské bytosti. Reagují na jiné lidi, otevřeně vyjadřují své pocity, neuznávají, když se k nim někdo chová povýšeně, jsou kreativní a ve svých aktivitách jsou nezávislé…“

(O osobnej moci, str. 34)

 

"Může se zdát, že jsou to pouze negativní pocity, jež je problematické vyjádřit či s nimi vůbec žít. To je ovšem daleko od pravdy. Mr. K., mladý muž, shledal stejně tak obtížné objevit pozitivní pocity, které jsou skryty za jeho fasádou, stejně jako ty negativní. Krátký výňatek ukazuje proměnu kvality jeho vztahu s jeho tříroční dcerou.

Říká, „věc, nad kterou jsem přemýšlel, když jsem sem jel byla – jak rozdílně vidím naši malou holčičku – hrál jsem si s ní tohle dopoledne – a – jenom jsme, hm, dobře – proč je to pro mě tak těžké, najít nějaká vhodná slova? Byla to vážně překrásná zkušenost – velice vřelá, a byla to pro mě radost a štěstí. Přišlo mi, že ji vidím a cítím tak blízkou. To je to, co si myslím, že je podstatné – předtím, bych mohl mluvit o Judy. Mohl bych říct něco pozitivního o ní a o těch malých legráckách, co vyvádí a jen tak mluvit o ní, jak jsem si myslel, že by o ní měl smýšlet a cítit skutečně šťastný otec, ale byla tam určitá odtažitost… protože jsem říkal ty věci jenom, protože bych k ní měl cítit něco takového a otec by měl mluvit o své dceři. Jenže nějak to všechno stejně nebyla pravda, protože jsem k ní cítil negativní a smíšené pocity. Nyní si myslím, že je to nejkrásnější děvčátko na světě.“

T: „Předtím, jste cítil, že byste měl být šťastným otcem – toto ráno cítíte, že jste šťastným otcem….“

„Zcela jsem se takto cítil takovýmto způsobem. Jenom se tak motala kolem postele… a pak se mě zeptala, zda znova chci usnout a já jsem řekl – Ok a pak řekla, „dobrá, tak já ti znova donesu tvou deku“ a pak mi vyprávěla příběh… o třech obchodech v jednom…všechno kolem rozházela a …a cítil jsem, že tohle je to, co já skutečně chci… chci mít takovou zkušenost. Cítil jsem, že jsem byl… cítil jsem, že jsem vyrostl, myslím. Cítil jsem se jako bych byl muž… teď to vypadá divně, ale cítil jsem se jako dospělý zodpovědný milující otec, který je dostatečně velký, a dostatečně zodpovědný a taky dostatečně šťastný, být otcem tohoto dítěte. Zda jsem předtím cítil slabost a možná nezaslouženost, nezpůsobilost být něčím tak důležitým, protože to je velice důležitá věc být otcem.“

Objevil, že je možné přijmout pozitivní pocity vůči sobě samému jako dobrý otec, a také plně přijmout jeho vřelou lásku k malé holčičce. Už k ní nemusí víc předstírat lásku, znejistělý, zda se na jejich pozadí vynoří nějaké divné pocity.

Myslím si, že vás nepřekvapím, že krátce od této dovyprávěné příhody byl onen muž mnohem svobodnější i ve vyjádření pocitů hněvu a naštvanosti na jeho malou dceru. Učí se, že naše pocity jsou dobré na to, abychom s nimi žili. Nemají být zastírané leskem falešného pozlátka." (On becoming person, str. 322)

 

„Positivní přijetí je jistě jedna ze základních podmínek optimálního růstu. Význam pozitivního přijetí dítěte popisuje např. Trudewind (1982). Jsou to výsledky výzkumu, kde byly zkoumány školní úspěchy 40 žáků. „Synové, kteří měli úspěchy, byli od svých matek častěji chváleni, hlazeni a objímáni, matky jim nechávaly více volnosti při jejich práci a sdílely spokojenost s jejich výkony (Rolett, 1997, s.141). Podobně byli popsáni rodiče 40 nejúspěšnějších architektů v Americe (Čáp, 1993,s.238): „(…) rodiče měli „úctu k dítěti“ (…) rodina byla celkově charakterizována kladným citovým postojem a přibližně střední mírou řízení, tedy integračním stylem výchovy.“ V. Smékal píše: „Umění zralé lásky, to je kombinace akceptace, úcty k osobnosti a sounáležitosti založené na opravdové intimitě; je to výchovný způsob, který patří spíše k výjimečným, ale který zaručuje, že takto vychovaný jedinec má šanci vyrůst v harmonickou osobnost“ (Smékal, 2002, s.419).“ (Pozvání do Rodgerovské psychoterapie, s.110-111)


moderní rodina (z pracovní prezentace otce na internetu)