Pohled na podstatný sociální problém: destruktivní agrese

 

Překlad z knihy Three Psychologist: perspectives from Freud, Skinner and Rogers, od Dr. Nye

 

"Freud zdůrazňoval své znepokojení nad naším lidským sklonem k destrukci. Věřil, že tento sklon je neodmyslitelně obsažen v lidské povaze jako vyústění destruktivního pudu. Například v roce 1932, v dopise Albertu Einsteinovi, Freud vyjádřil mínění, že válku lze přičíst impulsům agrese, které nebudou nikdy vymíceny. Předpokládal však, že tyto agresivní impulsy mohou být, alespoň částečně, pod kontrolou emočních závazků mezi lidmi (například sdílené zájmy vytvářejí identifikaci mezi lidmi a pocity „komunity“) a posilováním jasného lidského úsudku a kontrolních funkcí (nevím, co tím autor myslel konkrétně, v orig. Controlling functions, pozn. Překl.). Dálepak, Freudiánská teorie předpokládá, že agresivní impulsy mohou být občas přesměrovány ve společensky přijatelné a konstruktivní chování (mohou být sublimovány) a že určité vzorce chování utlumování agrese (jako například morální hodnoty) mohou být naučeny během procesu socializace. Naproti těmto významům kontroly vrozených destruktivních sklonů, Freud byl skeptický ve schopnost civilizace vyrovnat se efektivně s tímto problémem.

 


Freudova psychoanalýza ovlivnila i umělce (foto z divadelního inscenace)

 

Skinner předpokládal, že vrozené vzorce mohou být obsaženy v jistých druzích agresivních odpovědí (například, udeření, rvačka při fyzickém napadení) jako výsledek možných vzorců chování umožňující přežití druhu v průběhu evoluce. Ačkoli, jeho hlavní myšlenka týkající se vysvětlení ubližujícího, destruktivního chování, připisoval faktorům prostředí ovlivňujícího jedince, jako je minulé, nebo přítomné zástupné posílení. Například, když agresivní chování vyústí v „dosáhl jsi toho, co jsi chtěl“, pak to povede k opakování tohoto typu chování.

Podle myšlenek Skinnera,  kdyby svět mohl být změněn tak, aby za agresivní chování nebyla žádná odměna, jednoduše by jeho frekvence radikálně klesla. „Odměnou“ myslíme například odejmutí něčeho nepříjemného z naší blízkosti, například, jako hrozba od druhé osoby, nebo získání něčeho příjemného. Dřívější je negativní posílení a pozdější je pozitivní posílení. Redukce zhoubného agresivního chování vyžaduje změnu v okolnostech, které negativně nebo pozitivně posilují takové chování."

 


F.B.Skinner při práci

 

Rogersova teorie předpokládala, že škodlivá, či nerozumná agrese je nejčastěji prováděna osobnostmi, které nejsou zcela rozvinutými („aren´t fully functioning“). Lidé, kteří jsou více rozvinuti (to znamená, že jsou sami v sobě více v kontaktu se svou vnitřní zkušeností a mají také jasnější úhel pohledu na svět kolem sebe) se nemají důvod chovat agresivně. Takový jedinci jsou vysoce společenští a chtějí harmonické mezilidské vztahy. Když už se angažují v agresivním chování, je pak mnohem častěji vhodné – což znamená, jeho použití je ospravedlnitelné a přiměřené. 

Rogers zdůrazňoval naši schopnost být racionálními a odpovídat na danou situaci adekvátním způsobem. Tyto schopnosti se vyvíjejí přirozeně, když k jejich rozvoji existují vhodné podmínky (například, když obdržíme bezpodmínečně pozitivní přijetí). Tím pádem, jako lék na lidskou agresi Rogers nabízí vytvoření podmínek, které nabídne naplnění základních lidských možností bytí. (chápu jako možnost svobodného rozvoje, pozn. Překl.) (je celkem zajímavé upozornit na rozdílné úhly pohledu mezi Freudem a Rogerem v základním vzorci lidského chování, zvláště v tématice agresivního chování)" (Three psychologist, str. 141-142)

 

 

Rogers versus Skinner v otázkách kontroly lidského chování

Skinner zdůrazňoval, že lidské chování je kontrolováno. Věřil, že jde o nevyhnutelný fakt. Podle něj každá osoba je jak kontrolována, tak i sama kontrolující. Tyto poznatky jsou podle něj ověřitelné objektivně, experimentální cestou. Skinner předpokládal, že tradiční model chování, který dává zodpovědnost silám ukrytým v jedinci, spíše než působení jeho okolí, brání zlepšení a vývoji lidstva. Byl zastáncem toho, aby se věda nechala vést ve svém vývoji objektivními experimentálními technikami (jako např. aplikace pozitivní zpětné vazby) k vývoji produktivnějšího a obohacujícího společenského chování.

Rogersův zdrženlivý postoj vůči Skinnerovu tvrzení byl zejména v otázce, pro jaký účel a jaké hodnoty by měly být hlídány a usměrňovány. Také se domníval, že Skinner nevěnoval náležitou pozornost problémům moci, tedy otázkám jako například, kdo bude kontrolován, kdo bude vykonávat kontrolu a jaký druh kontroly bude v praxi použit.

 


Otázku kontroly a "čistotou" obyvatelstva se zabývali také nacisté v 30. letech minulého století

 

Rogers a Skinner se shodovali v tom, že vědy studující lidské chování udělaly významný pokrok v předvídání a kontrolování chování lidí. Ostře se však odlišují v tom, jak naložit se získanými poznatky a také v jejich pohledu na možné omezení vědy. Rogers věřil tomu, že existují osobní hodnoty, které musí existovat mimo rámec vědy, tedy že cíle vědy jsou nutně stanovovány subjektivně a že tyto osobní hodnoty „stráží“ (či spíše jsou průvodci), těm, kteří provádějí vědní výzkum, nebo pak využívají jeho výsledky. Rogers nehodlal tuto roli osobních hodnot nechat opomenutou. Takové hodnoty skutečně vybírají a dále formují vědní výzkum v tom, co se vlastně bude zkoumat, jaké metody k tomu budou použity, přijatelnost a použitelnost zjištěných výsledků, atd. Věda sama za sebe nemůže hodnotit svůj vývoj, tato zodpovědnost leží na osobách, které provádějí volby a rozhodnutí. Ba co víc, byl zastáncem toho, že osobní posouzení musí být jasně učiněno právě v oblasti vědeckých poznatků o kontrole lidského chování.

Skinner nesouhlasil s tím, že by subjektivní, vnitřní volba člověka měla být pro vědu nějak relevantní, protože zkrátka nejde jednoduše vytrhnout z vlivu svého okolí. Pak vrcholné poznatky vědy trpí postiženy při jejich aplikací, právě díky omezenosti subjektivního hlediska. Jednoduše shrnuto, tvrdil že :

  1. Objektivní věda o lidském chování může a měla by být aplikována k léčení nemocí lidské společnosti a také léčbě jednotlivých individuí.
  2. Změnitelnost a kontrola chování je objektivně pozorovatelná veličina, stejně tak změny mohou být učiněny bez šíření kulturního vykořisťování silnějšími.
  3. Odkazování k osobním hodnotám individuí při rozhodování jednoduše zamlžuje jejich zkreslení vyvolané při rozhodování vlivem prostředí a chování.

Rozpor se doposud nepodařilo vyřešit. Rogers stále poukazoval na důležitost osobních pocitů, myšlenek, a dalších vnitřních zkušeností, podle něj jsou tyto zkušenosti středem věcí a věda je musí obsahovat.

 

(kráceno z článku „K některým otázkám kontroly lidského chování“, z konference APA, publikovaného v roce 1956, IN: Dr.Nye:142-143)

 

Pro dokreslení srovnání dvou vědních přístupů ještě pozdější názor Carla Rogerse na behaviorismus: "Někteří z behavioristů zašli ještě dál. Mnohé současné publikace se celkem rozcházejí se základním Skinnerovým pohledem. Nekontrolují člověka, ale pomáhají mu naučit se osobnímu zlepšení. Název knihy, která se mi dostala naposledy do rukou, sám postačuje na to, aby ukázal, jak je její filosofie vzdálena od druhého Valdenu (od původních myšlenek na převýchovu celého člověka, pozn. Mk). Ten název je Sebe-kontrola: moc do rukou člověka. Z hlediska politiky jde to opak striktního behaviorismu." (O osobnej moci, str. 26)

 

 

Rogersovy hlavní otázky, vyplívající z rostoucích poznatků věd studujících lidské chování (možnosti předpovídat, kontrolovat, ovládat lidské chování ve všech sférách lidské společnosti - a to v jeho době ještě nebyla ve hře otázka genetiky a klonování), ovšem zůstávají i po padesáti letech stále aktuelní. A jejich význam roste. Teoretická východiska jsou sděleny ve 20. kapitole On Becoming Person - Growing Power of the Behavioral Sciences, která vznikla původně v reakci na dialog se Skinerem. Na konci této kapitoly plné praktických ukázek moderních poznatků tehdejší vědy o potenciální kontrole člověka i zvířat k mocenským účelům Rogers dodává:

"Jsme v procesu tvoření, kdy věda má ohromnou moc, je to instrument, vedle něhož se atomová energie při srovnání dopadu na lidskou společnost jeví jako pouhá hračka. Je zcela nepochybné, že otázky spojené s tímto rozvojem věd budou životně důležité pro tuto a nastávající generace. Podívejme se na některé z těchto hlavních otázek.
 

Jak máme využívat síly těchto nových věd?

Co se stane s individuem v tomto skvělém novém světě?

Kdo bude vlastnit moc k použití těchto nových technologií?

Směrem k jakému konci či účelům či hodnotám bude tento nový druh znalostí použit?"

(On Becoming Person, str. 380-381)