Výuka ve velkých skupinách: podněty pro budoucnost

 

(citace z této části jsou z knihy Způsob bytí, 261-275)

 

„V lednu 1977 cestoval tým složený z pěti členů Centra pro výzkum člověka do Brazílie, aby tam vedl několik seminářů. I když se práce se skupinami čítajícími až osm set členů často podobala bezhlavému riskování, v týmu jsme podporovali jeden druhého. …

Doufám jen, že tato kapitola dokáže čtenáři přiblížit onen pocit vzrušujícího napětí, který jsme zažívali, když jsme dávali šanc své profesionální jméno a vkládali svoji důvěru do moudrosti členů těchto obrovských skupin.“ (Způsob bytí, str. 261)

 

Ciclos – jednalo se o dvoudenní setkání velkých skupin ve třech Brazilských městech. Účast se pohybovala v rozmezí od 500 do 800 lidí na jednom setkání. (dovedete si představit, jak velký skupinový tlak to musel být?) Převážnou část účastníků tvořili lidé ze střední vrstvy obyvatel. Přibližně ¾ tvořily ženy („v Brazílii je zájem o sociální vědy a lidské problémy asi stále považován za doménu žen“). Tým Carla Rogerse v těchto setkáních spatřoval možnost budoucnosti lidského vzdělávání a rozvoje. 

 

„Nejobtížnější obdobím pro každého z nás byl určitě tápavý, zmatený a emocionálně vyhrocený začátek procesu – úvodní sezení každé velké skupiny.“ (Způsob bytí, str. 263)

 

Protože nejdůležitějším prvkem celého takového procesu je atmosféra, přečtěte si následující záznam událostí z počáteční fáze skupiny:

„Napětí se zvyšuje. Atmosféra nabývá na dramatičnosti. Zdá se, že se s tím Rogers v tichosti vyrovnává. Řada z těch, kteří se ujímají mikrofonu ho žádá o přednášku. Na žádosti nereaguje.

Hovoří jedna žena: „Přišla jsem si poslechnout Rogerse, a ne poslouchat otázky bez odpovědí. Pojďme domů.“

Jiná žena: „Poslouchejte. Přišla jsem dávat, nejenom dostávat. Chtěla bych věnovat něco ze sebe.“

Mladý muž: „Tohle není přednáška, lidi, tohle je prožitek, a já myslím, že bychom měli dělat něco společně.“

Muž, hluboko v publiku: „Takové je to pokaždé. Každý čeká, že někdo přijde a řekne nám, co máme dělat. Rádi bychom dostali vědomosti servírované na podnose. Myslím, že bychom se měli ponořit do svého nitra a hledat odpověď na otázku, co bychom rádi dělali.“

Žena: „Musíme něco dělat. Musíme převzít iniciativu. Musíme překonat svoji úzkost a nedovolit, aby nás svazovala a vedla. Nepotřebujeme odpovědi, ale něco dělat.“

Publikum je nervózní, vzrušené, napjaté, zamlklé a netrpělivé.

Žena: „Už vím! Zazpívejme si písničky, které všichni známe.“

Smích a protesty.

Mluví další, znovu žádají Rogerse o přednášku: „….neboť jsme si všichni zaplatili.“

Jeden muž navrhuje rozdělení do pracovních skupin. Jiní hovoří o programu. …

Pak vstane jakási sebejistá žena a nahlas řekne: „Jsem přesvědčena, že je možné učit se z toho, co zde právě probíhá. Zdá se, že si ani neuvědomujeme, co se tu děje. Někteří z nás, zdá se, hledají vůdce, velitele. Jsem si jista, že tito lidé by byli spokojenější s člověkem, kterého Rogers nazývá facilitátorem. Z toho, co zde právě probíhá, se však můžeme mnohému naučit. Někteří z vás se nazývají rogeriány, ale zdá se, že vás učení prostřednictvím prožitku spíše rozčiluje.“

Ke konci setkání vstal Rogers a řekl: „Netuším, jaký bude závěr tohoto sezení, ale rád bych vám řekl, že ho vítám, ať už bude jakýkoli. Cítím něco velice podobného, co ona žena, která řekla, že se můžeme z toho, co se zde děje, mnohému naučit.“ (Způsob bytí, str. 264-265)

 

Většina účastníků zhodnotila tyto skupinové setkání jako vysoce přínosná, byť se pochopitelně našli i silné kritiky. Někteří ze členů těch skupin se setkávalo ještě další 3 roky v samostatných encounterových skupinách.

 

„V začátcích jednotlivých sezení došlo k několika pro nás velice nepříjemným okamžikům. Občas jsme byli terčem zmatené, zklamané a podrážděné skupiny čítající přibližně osm stovek osob. V následujícím podrobném zápisu, zpracovaném jedním ze členů týmu po více než deseti hodinách v ciclo, nalezneme výstižný obrázek záporů a kladů facilování skupinového procesu:

Dokonce ještě teď, v průběhu posledního sezení se moje pocity vydávají na onu dobře známou jízdu tobogánem. Má mysl se vrací k hodinám stráveným na komunitních setkáních a k neustálému přelévání přístupů: chaos, humor, intelektuální rozprava, kázání, emocionální výbuchy, jemné oslovení, slzy, nuda, strach – bublající kotel lidských prožitků.

Teď je však hluboko uvnitř pocit logické souvislosti a jistoty. Dýcháme jedněmi ústy a je zde určitý řád. Nejde o řád pravidel a rigidity, ale spíš o řád podobající se dynamické organizaci živoucího systému. Komunita nalezla nejen svoji vlastní organizaci, ale také vlastní moc a něhu, a již nepociťuje strach. Lidé naslouchají jeden druhému, reagují a dopřávají si chvilky společného ticha.  

Přemýšlím, a jsem velice ráda, že jsem se dokázala ubránit svému dřívějšímu nutkání, které pramenilo ze strachu, tento proces ovlivňovat. V jednom okamžiku jsem byla tak nejistá, že jsem si velice přála všechno ukončit a zavést nějakou svou vlastní organizaci. Chtěla jsem to celé proměnit v hrstku pečlivě připravených rozhovorů! Cítila jsem se vinna, když se z davu ozývaly pochybnosti o schopnostech členů týmu, ale vždycky v okamžiku, kdy už jsem to chtěla vzdát, někdo řekl cosi, díky čemu jsem znova navázala ztracený kontakt se skupinovou moudrostí a procesem jí vlastním.

… Cítím se posílena, svěží a připravená jít dál. Možná mi to dlouho nevydrží, ale to svým způsobem vůbec nevadí. Pro mě je důležité, že to tak cítím teď.“ (Způsob bytí, str. 268)

 

 

Co z toho vyplývá pro nás?
Carl Rogers v takové práci spatřuje možnost synchronizace velké skupiny i relativně odlišných lidí a to navíc v krátkém časovém intervalu (v reakci na nejistou a multikulturní budoucnost lidstva). Je možné „dosáhnout participačního způsobu rozhodování, který lze aplikovat prakticky na libovolnou situaci. Tento způsob obsahuje vlastní autoregulační setrvačný mechanismus, jenž je odolný vůči omylům jako žádný jiný způsob rozhodování.“ Vytváří se atmosféra vzájemné úcty a porozumění. Podporuje se důvěra ve vlastní já – self, každého z účastníků. Což je z pohledu Carla Rogerse praktické pro domluvu různorodých lidí dnešního světa.